Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
K dvom albumom, o ktoré svoju diskografiu obohatili göteborgskí titani AT THE GATES potom, čo sa vrátili na scénu, som sa rozpísal rozsiahlo (AT THE GATES - At War With Reality, AT THE GATES - To Drink From The Night Itself), tentokrát ale skúsim byť stručnejší. Album je vonku od leta, pokiaľ ide o zostavu, keď sa niečo osvedčilo, nenačim to meniť, takže Jonas Björler basa, Martin Larsson a Jonas Stålhammar gitary, Adrian Erlandsson bicie, za mikrofónom ten, ktorý ak by odišiel, ATG už nebude, teda Tomas Lindberg. K tomu kvantum hostí na rôznych nástrojoch, ktoré sa do elektriky nezapájajú, a našťastie nehosťujú tak, že by akokoľvek narúšali deathmetalovú podstatu skupiny, ktorá sa v snahe o posun či priam progresívnejšie vyznenie dokáže pohodlne hýbať v mantineloch žánru.
Ponávratový album mi úplne nesadol, akoby sa umelci báli do veci naplno oprieť. Nato sa napili z noci samotnej a z môjho pohľadu to už „bolo tam“. Bola namieste aj zvedavosť, či sa v budúcnosti budú orientovať na vyťaženie a vybrusovanie toho najlepšieho z minulosti a dôraz na emóciami nabitú energiu a agresiu, alebo skúsia opäť čosi inovovať tak ako v 90. rokoch na „With Fear I Kiss The Burning Darkness“ a „Terminal Spirit Disease“. Aktuálny albuám sa púšťa skôr do toho druhého a priznám sa, že s desiatkou skladieb som síce nezažil vyslovenú nočnú moru bytia, ale istý problém sa vyskytol – dlhý čas mi v tom všetkom chýbali záchytné body či zapamätateľné pasáže. AT THE GATES sú našťastie pre mňa stále kapelou, pre ktorú si nájdem dosť času na to, aby som objavil možné skryté čaro nahrávky.
A to na „The Nightmare Of Being“ je. Povrchne by sa dalo povedať, že je to ako pri vojne s realitou – pol na pol dobré a vypchávkové veci. Tu však máme pol na pol ostré paľby s jasným gitarovým, vokálnym i náladovým puncom ATG, ktoré paradoxne vyznejú až mierne rutinársky alebo „toto fanúšikovia chcú, budú to mať“ popri kompozične premýšľavejších, až tak na pílu netlačiacich skladbách s filozofujúco dramatickým nábojom, hojnými orchestráciami kombinujúcimi metalové a klasické hranie (nie, metal ani tu nie je „novodobá vážna hudba“, ale dokáže s ňou fungovať aj v negýčovitej symbióze). Vo väčšej miere než na predošlých „nových“ albumoch umelci hravo korčuľujú takisto na hrane psychedélie a viaceré fakt silné harmónie ťahajú album vysoko do nielen ich nadpriemeru. K tomu počuteľné, ale nenásilné zľahka prog elementy, trocha saxofónu pre zmenu posunie náladu opäť o kus inam a Tomasovo hrdlo, ktoré o svojej sile presvedčilo už minule, skúša i menej typické drsné polohy. Podaril sa silný materiál, ktorý zľahka netradične ťahajú nahor hlavne skladby ako „Garden Of Cyrus“ alebo „The Fall Into Time“, zatiaľ čo „The Spectre Of Extinction“ či „Cult Of Salvation“ ukazujú, že AT THE GATES aj po tridsiatich rokoch svoje typické kompozície zvládajú s bravúrou.
1. Spectre of Extinction
2. The Paradox
3. The Nightmare of Being
4. Garden of Cyrus
5. Touched by the White Hands of Death
6. The Fall into Time
7. Cult of Salvation
8. The Abstract Enthroned
9. Cosmic Pessimism
10. Eternal Winter of Reason
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.